PROČ JEZDÍME BRUSLIČKU …….
PROČ JEZDÍME BRUSLIČKU …….
Tímto krátkým slohovým cvičením bych chtěla shrnout mé postřehy jak z doby před vznikem projektu Bruslička, tak po jejím vzniku.
Krasobruslení provází můj život někdy od roku 1978 – tomuto sportu jsem se věnovala nejdříve jako závodník, později jako trenér. Zažila jsem jak dobu krajských přeborů, tak dobu zrodu Českého poháru. Zažila jsem jak dobu zrodu testů výkonnosti, tak dobu direktivního příkazu, že pokud chce jet závodník na pohárový závod, musí mít splněn tento na tu či onu barvu. Zažila jsem dobu testového kočování – tedy dobu, kdy bylo zcela normální, že závodník plnil jeden test na pět pokusů (ptáte se proč – no protože jej splnit musel, pokud se chtěl zúčastnit soutěží v krasobruslení v naší zemi, když s nástupem povinného plnění testů, nenastoupil současně systém nepohárových soutěží – tyto se začaly objevovat až s poměrně velkým časovým odstupem a zpočátku jich bylo jak šafránu). Kladu si otázku – napadlo někoho, že jsou zde i děti, které testy splnit nezvládnou, ale chtějí bruslit a chtějí závodit? Nevím, zda to někoho napadlo, v každém případě to nikoho netížilo.
Já sama si nemyslím, že podmínkou pro to, aby z dítěte byl v budoucnu výborný krasobruslař, je to, že v osmi letech skáče lutze, rittbergera a další skoky v testu pro tuto věkovou kategorii předepsané. Nicméně pravidla byla někdy na počátku let 2002-2003 nastavena tak, že „neumím, tedy nejsem“. V roce 2007 jsem přišla s myšlenkou, že i když „neumím, tak jsem“; založila jsem projekt Bruslička, který akceptoval shodné věkové kategorie se závody pohárovými, ale různou výkonnostní úroveň. Podmínkou pro účast na těchto závodech není splnění příslušného testu výkonnosti, nicméně to neznamená, že děti si tyto neplní; některé mají splněn i test odpovídající jejich věkové kategorii. Pokud však odpovídající výkonnost nemají, tak to není na překážku v jejich sportovní kariéře. Nic jim nebrání v tom (a také to tak často bývá), aby si splnily test, který zvládnou, byť se jedná o test pro nižší věkovou kategorii.
Tedy, jak praví české přísloví – všechno špatné je k něčemu dobré. Díky projektu Bruslička došlo podle mého názoru k přirozenému vyrovnání sil, tedy, že každý závodník si může zvolit typ soutěže, ve které bude soupeřit s ostatními, tedy, zda v soutěži vrcholové (pohár) či v soutěži s menšími požadavky na výkonnost (Bruslička). Není zde (až na výjimky) snaha prosadit každého závodníka do jednoho typu soutěže.
Myslím si, že naděje na úspěch, kterou většina dětí v projektových soutěžích získala, je důvodem pro dítě (i rodiče), proč v tomto sportu pokračovat. Do příští sezóny mám několik dalších podnětů, díky kterým by tyto soutěže mohly být ještě zajímavějšími. O všem podstatném se Vás budu snažit informovat co nejdříve, tedy jak o případném začlenění Brusličky pod patronaci ČKS, tak o náplních programů pro následující sezónu, tak o případných změnách v pravidlech.
Věřím, že myšlenka soutěžení v různých výkonnostních rovinách je myšlenkou, která má budoucnost a má své stálé příznivce…. .
Michaela Koblasová
http://www.projekt-bruslicka.estranky.cz/clanky/dokumenty/proc-jezdime-bruslicku_.html
