Krasobruslení je fajnově rozběhnuté, říká I. Bidařová
Týdeník STRAKONICKO 7. ZÁŘÍ 2011 ROČNÍK III. ČÍSLO 36
Poslední dny prázdnin strávili strakoničtí malí krasobruslaři už tvrdým tréninkem na ledě. Klub funguje teprve dva roky a trenérka Iveta
Bidařová je se svými svěřenci nadmíru spokojena. Rozhovor s ní a také s šestiletou Sárou Parkosovou najdete na straně 23. A teď už
strakonické krasobruslařské naděje. Zleva horní řada trenérka Iveta Bidařová, Anna Velková, Markéta Michálková, Jan Ouředník, Tereza
Řeřábková, trenérka Ivana Andrejičová. Zleva dolní řada: Eliška Bublíková, Renata Šebestová, Edita Horňáková, Terezie Šandová, Tereza
Poláková, Zuzana Švecová,Veronika Ouředníková, Sára Parkosová, Adéla Kůrková, Alice Kovářová, Marie Šefrnová, Natálie Semirádová,
Kristýna Vojáková.
STRAKONICE – Už jsou to dva roky, co ve Strakonicích vznikl krasobruslařský klub. Ač se
zpočátku nevědělo, jestli má vůbec cenu vytvořit právě tady základnu pro jeden z nejelegantnějších
a zároveň nejnáročnějších sportů, zájem rodičů předčil očekávání a brzy černé myšlenky uzemnil.
Klub pracuje pod hlavičkou HC Strakonice, trénují ho Iveta Bidařová a Ivana Andrejičová
z Českých Budějovic. Zrovna minulý týden, místo aby si užívali posledních prázdninových dnů
naplno, měli krasobruslaři soustředění a podle slov maminek toho měli dost. Trenérky je nešetří,
k výkonu je umějí vyburcovat vlídným slovem. A caparti neprotestují. Po dvou letech totiž sami na
sobě vidí výsledky. Řada z nich stála v prvopočátku na bruslích poprvé. Dnes zvládnou základní
obloučky, postoje, piruety, holubičky – mimochodem, udělat holubičku není jednoduché ani na
zemi, natož na ostrých nožích a ještě při jízdě.
Iveta Bidařová (46) bruslila odmalička. Bruslí i její dva synové. Starší Petr jezdí sportovní
dvojice a letos na mistrovství světa v Moskvě skončil s partnerkou na patnáctém místě a na mistrovství
Evropy v Bernu na 7. místě. Mladší Martin letos v kategorii mladších žáků vyhrál mistrovství
republiky v Brně. A když se řekne Tomáš Verner, není třeba už nic dodávat. I toho totiž Iveta
Bidařová v českobudějovickém klubu trénovala.
Stále platí, že na jihu Čech
jsou pouze dva krasobruslařské
kluby? Budějovický a strakonický?
Pořád. Nikde jinde zatím další nevznikl. My jsme tento nápad Strakonických před dvěma roky v Budějovicích přivítali.
Nebrali jste to jako konkurenci?
Kdepak. Než se rozjely Strakonice, byli jsme v jižních Čechách jediní, zatímco ostatní kraje mají klubů mnohem víc. Děti tam tudíž mají mnohem lepší podmínky. Mohou si vybrat, kde budou trénovat, třeba i kvůli časům. U nás v Budějovicích máme tréninky od tři čtvrtě na šest, což mnohým nevyhovuje. Ale nikomu se nechce dojíždět do Prahy nebo do Brna, takže jim nic jiného nezbývá než respektovat brzké ranní tréninky. Díky nápadu Luboše Parkose, který klub ve Strakonicích vymyslel a dotáhl do konce, máme už trochu lepší možnosti. Po dvou letech se tady také už zlepšila výkonnost malých krasobruslařů,
takže tréninkovým výměnám mezi Strakonicemi a Budějovicemi vlastně nic nebrání.
Malé holčičky vypadají na ledě kouzelně. Jejich snahy o dokonalou holubičku, o piruetu... Ale musí to být dřina nejen pro ně, ale i pro vás.
Pochopitelně. Je to dřina. Krasobruslení patří k nejtěžším sportům. Dítě k tomu musí mít nejen fyzické předpoklady, ale navíc u toho musí přemýšlet. Když chtějí něco dokázat, nedá se nic jiného dělat.
Můžete už počítat úspěchy?
Ve velkém ne. Vloni se Strakoničtí poprvé zúčastňovali takových těch menších soutěží a nevedli si špatně. Letos koncem září už ale pojedeme na povinné testy a mohli by se tedy zúčastnit pohárových soutěží. Jezdí se po celé republice, tady na jihu nic nepořádáme.
Nakolik je krasobruslení náročné finančně?
Je to náročné jako každý sport. U těch nejmenších to rodiče stojí tak tisíc korun měsíčně. Když se ale pak dostanou do nějaké výkonnosti, začnou jezdit po soutěžích, už je to na dvou tisících měsíčně.
Kolik to stojí takového Tomáše Vernera, jednoho z nejúspěšnějších českých krasobruslařů současnosti a vašeho odchovance?
Předpokládám, že Tomášova roční příprava se vyšplhá k milionu.
Sledujete jeho kariéru?
S velkým zájmem. Budějovický klub s ním prožívá každé mistrovství. Jsme na jeho novou sezonu zvědaví. Letos se mu moc nevedlo. Tento sport je ošemetný. Stačí neskočit jeden dva skoky a celá roční příprava přijde vniveč. To se stalo Tomášovi v Moskvě.
Stejně jako taneční sport, tak i krasobruslení se nedá změřit. Na diváky pak často rozhodnutí poroty působí neobjektivně. Myslíte si, že u porotců mohou hrát roli sympatie k jednotlivým klubům či krasobruslařům?
Bohužel se to stává. Stává se i to, že rozhodčí má výhrady k trenérovi, nesednou si a on pak svoje emoce hojí na závodníkovi. Ale tak okaté, jak se říká, to zas není. Spousta diváků, laiků, nerozumí systému hodnocení. Teď se jede podle úplně nových pravidel, která jsou, podle mě, spravedlivější.
Krasobruslař dvakrát spadne, ale dostane víc bodů než krasobruslař, který zajede sestavu bez pádu. Jak to divák má tedy vnímat?
Divák to samozřejmě vnímá po svém. Ale rozhodčí má před sebou sestavu dotyčného a hodnotí její náročnost. Když krasobruslař zařadí několik dvojitých skoků a upadne, dostane, na rozdíl od toho, který
má zařazené jednoduché skoky a neupadne, víc bodů právě za náročnost. Pak se skutečně stává, že jsou rodiče soutěžících dětí naštvaní.
Kdy začnete naše strakonické děti učit skoky, které dělají krasobruslení atraktivním?
Nejdříve se musí naučit bruslit. To je nejdůležitější. Bruslíme už druhým rokem, takže předpokládám, že v nové tréninkové sezoně již začneme se skoky. Ale máte tady velmi šikovnou Editu Horňákovou, to je talent od přírody a musím přiznat, že ani v Budějovicích takový talent nemáme. Myslím, že ta bude na
skoky zralá dříve než ostatní.
To už budou bolestivé tréninky.
Ta děcka to tak nevnímají. Jsou malá, takže to mají k zemi blízko, tudíž pády tolik nebolí. Navíc si postupem doby na pády zvyknou.
Věříte, že se krasobruslařský klub ve Strakonicích udrží?
Věřím. Je to tady rozběhnuté fajnově. Zájem dětí je také velký. Základna je perspektivní, protože se začínalo od potěru. Výhodné tady máte i tréninkové časy, rodiče nemusí vodit děti na šestou ráno jako v Budějovicích. Strakoničtí budou mít ze čtyř tréninků týdně pouze jeden od šesti.
Sára Parkosová: Když spadnu, někdy i brečím, bolí to
Text a foto Jarka Krejčová
STRAKONICE – Krasobruslařský
klub může trénovat
maximálně pětadvacet dětí. Na
víc nemá momentálně kapacitu.
Sára Parkosová je jednou z
dvaceti členů tohoto zřejmě nejmladšího
sportu ve Strakonicích.
Začala trénovat před dvěma
roky, kdy klub vznikl. To jí
byly čtyři. Jak krasobruslení
vnímá šestiletá slečna?
Proč ses rozhodla dělat krasobruslení?
Chtěla jsem se naučit dobře
bruslit. Moc se mí líbí koukat na
krasobruslení v televizi, jak skáčou,
jaké mají šatičky. Nejvíc se
mi líbí velké piruety.
Čekala jsi, že to bude taková
dřina?
Nečekala. Ale to, že budu
muset hodně trénovat, to jsem
čekala.
Je těžké dělat piruetu? Měla
jsi radost, když se ti poprvé povedla?
Není to těžké. Když se mi povedla
první, měla jsem velkou
radost. Mám ráda piruetu se šnekem.
To je pirueta se zvednutým
kolenem.
Bolí hodně pády na led?
Některé jo. Když spadnu hodně.
Nejvíc bolí na kolena a na
zadek. Taky někdy brečím, když
to bolí.
Máš nějaký svůj vzor, pokud
se v televizi díváš na mistrovství
světa v krasobruslení? Chtěla
bys být také jednou tak dobrá?
Líbí se mi, když jezdí páry.
Ale úplně nejvíc ty exhibice na
konci soutěže. Ty jsou nejhezčí.
Taky bych chtěla být tak dobrá
jako jsou krasobruslaři v televizi.
Kdybych byla v televizi, zamávala
bych všem domů. Naposledy
jsem se dívala na Petra Bidaře,
když byl na mistrovství.
Těšíš se, až se budete učit
skoky? Nemáš strach?
Těším se, no, ale trošku se bojím,
že spadnu a bude to bolet.
Co říkají tvé kamarádky, že
děláš takový krásný, ale náročný
sport?
Nevím, co říkají. Mám nejvíc
kamarádek na krasobruslení. Ale
když se byla podívat na vystoupení
pro děti moje třída ze školky,
tak se to dětem moc líbilo.
Už jsi byla na nějaké soutěži?
Jak se ti dařilo?
Byla jsem na více soutěžích.
Bylo to dobrý. Mám doma diplomy,
medaile i pohár za třetí
místo.
